Kdy máme začít s výchovou?
Většinou se dočtete, že výchova mladého psa začíná, jakmile odroste dětským střevíčkům. V zásadě je to správné, pokud máme na mysli výcvik, ale výchova musí začít hned při příchodu do nového domova, respektive musí navázat na výchovu matčinu a na to co zažilo u chovatele.
V prvních týdnech po odloučení od matky si štěně většinou smí užívat své nabyté svobody. Ne vždy je to to pravé ořechové. Každé štěně má určité vlohy a je zčásti vedeno instinkty „Matky přírody“. Tyto instinkty a první zkušenosti od chovatele v podstatě vedou kroky v jeho prvních měsících života. Vyvíjí se tedy podle svých vloh a chuti. Pokud není již od nejútlejšího mládí formován a štěně je necháno růst, tak jak se říká jako dříví v lese, tak to může být velký problém. Když si mladý pes zvykne reagovat na okolní podněty určitým způsobem a my ho to budeme chtít později odnaučit, zákonitě se dostaneme do problémů. Důsledkem bude buď narušený vztah mezi člověkem a psem nebo poruchy chování u psa. Nejdůležitější je tedy fáze takzvaného „vtiskávání“ to je období od 7 týdnů tak do 3 – 4 měsíců života. To jaké bude mít v tomto období štěně možnosti se seznámit s různými věcmi a situacemi, to v pozdějším věku jako když najdete. Tak tedy víme, že je důležitá i první část tohoto období a to u chovatele. Proto si vybíráme štěňata od seriozních chovatelů, kteří se snaží již před předáním novému majiteli, dát svým štěňatům co nejvíce podnětů. Naučení na kartáčování, střihání drápků, kontrola chrupu. Dostatek pohybu a her s ostatními sourozenci. Možné navyknutí na jízdu autem, manipulace se psem. Prostě dobrý základ.
Další je již na novém majiteli. Tedy na nás. Často slýcháme, že mezi psy může štěně až po důkladném přeočkování. O tom by se dalo polemizovat… Je lepší správně socializovaný pes s malým rizikem nějaké nákazy, než opečovávané ve sterilním prostředí chované štěně, které se do společnosti psů a lidí dostane nejlépe tak v pěti měsících. Je samozřejmé, že si společnost pejsků vybíráme, mezi nemocné psy bychom asi se štěnětem nešli, ale společnost třeba stejně starých stěňat v “ psí školce“ našemu miláčkovi určitě neuškodí, ba právě naopak : – )
Hry mezi vrstevníky různých plemen, velikostí a temperamentu se bude hodit. Štěně, které se nenaučí „mluvit“ se svými čtyřnohými kamarády, bude mít vždy problémy. Nebude vědět co znamená mimika tlamy, postavení uší, těla. Jak zní vrčení ve hře a jak se vrčí, když už trpělivost okusovaného kamaráda překročila mez. Jak ukončit hru, která se zvrhla v bolestivé kousání. Co si mohu dovolit a co se již ve společenství psích kamarádů nedělá. Tohle všechno se štěně může naučit jen ve společnosti stejně starých a dospělých vychovaných pejsků. Tuhle zkušenost nelze nahradit ničím ve společnosti dvounožců. Pes, který je nejistý a má trochu strach, který nerozumí co mu pes který jde naproti říká, může dojít k názoru, že nejlepší obranou je útok a z našeho miláčka se stane hysterická potvora, která vrčí a štěká na všechny a na všechno. Páníček se většinou bude chtít vyhnout tomu, aby se ten jeho pejsek tak nervoval a bude se snažit vyhýbat setkání s ostatními psy a bude toho svého vlastně izolovat. Tímto rozhodnutím jen vlastně podpořil již nyní jistotu, že to všechno okolo je hrozně zlé a nebezpečné… proč by páníček přešel na druhý chodník, když proti nám jde ten velký pes co ho potkáváme každý den., jistě se bojí také a tak mu musím pomoci toho strašného psa zastrašit… no a náš pes bude štěkat a vrčet i přes ulici. Většinou se bude dvounožec snažit psa nějak uchlácholit a každé slovo jen podpoří činnost našeho psa. Vodítko zesiluje pouto mezi dvojicí a tím spojením se stává z dvojice jen jedna bytost. U malých psů se snaží pán svého psa vzít do náruče aby přestalo to vrčení a štěkání, aby ho snad ten velký pes nenapadl. Když se takto chováme, je to další popud k tomu jak dodat sebevědomí vystrašenému psovi a opět je to podpora této činnosti. Jen málo lidí je ochotných tuto situaci řešit jinak. Naučit i svého staršího psa, že se nemusí bát, naučit ho reagovat správně na svět okolo sebe. Chce to spoustu trpělivosti, a dobrou „psí školu“. Většinou totiž nejde o to naučit něco pejska, ale naučit lidi porozumět svému psovi a tak si vytvořit správný vztah a pak jde všechno lépe. Ze zkušenosti vím, že se pes na tu „psí školku“ tak moc těší, že již jak se blíží k výcvikovému prostoru, tak se nedočkavostí jen třese. A to i ten co v prvních hodinách nejevil zase tak velkou radost.
Samozřejmě jsou „psí školy“ špatné, průměrné, ale jsou již i školy, které se oprostily od „Svazarmovského“ výcviku drilem, škubáním vodítka a řevem, který by zastrašil i „Nebojsu“. Takové školy se zaměřují na výchovu a výcvik pozitivními metodami, hra a radost ze společně stráveného času, právě těmito metodami se dá vytvořit harmonický vztah mezi čtvernožci a jejich dvounohými partnery. Právě na začátku výchovy je třeba navázat takovou harmonii, aby se pejskovi vždy chtělo přiběhnout na první zavolání a vždy pes věděl, že u „páníčka“ je dobře, jeho ruce jsou jen na hlazení a podávání pamlsků. Hlas je plný pochval a radosti a v kapse se vždy najde něco dobrého. Přivolání neznamená konec volnosti a radostí, ale možná právě začátek té nejbáječnější hry. I z chůze u nohy se dá udělat dobrá zábava, pokud je prokládána hrou a volností. Takže pokud to chceme shrnout…. Vlastní dvounožec by pro psa měl být tím nejzajímavějším na světě, daleko zajímavějším, než lákavá stopa na poli, než hry s kamarády, protože pejsek přece ví, že pán spravedlivě dělí čas na zábavu, hru a na poslouchání. Je spravedlivý a rozumí psí duši.
Necháme-li štěně bez výchovy a budeme čekat až na nějakých 6 měsíců pak dostane vyhubováno za něco, co do dnešního dne bylo tolerováno a nikdo ho nenaučil co smí a co ne, dostává se do obrovského vnitřního konfliktu. Neví, zda se má řídit svým instinktem, chováním, které už má zažité nebo nynějším přáním svého pána, kterým neruzumí. Nerozumí tomu, proč došlo ke změně. Dá se jistě velmi lehce odvodit, že pokud jsou nové příkazy a zákazy výjimečné, neděje se vůbec nic, nastane-li však situace, kdy v určitém období se rozhodneme konečně začít s výchovou a následuje jeden zákaz či příkaz za druhým, může dojít až k takzvanému přeskokovému chování. Jedni se začnou intenzivně olizovat, jiní zívají, další odvracejí od člověka pohled, někteří bez zjevných příčin odhalují břicho… Téměř vždy je takové chování voláním o pomoc – pes chce vědět, co má opravdu dělat. Je na nás, abychom ho pochopili a opatrně usměrnili
Vždy je lepší konfliktům předcházet, než je řešit.