Jak a kdy použít ve výchově a výcviku trest, nebo ho nepoužít nikdy ?
Když se bavíme o trestu, tak si většina představí, že psa bijeme, škubeme vodítkem, škrtíme ho, tím že ho táhneme. Co je pro psa trest, stejně jako co je pro něj odměna, určí vždy jen trénovaný subjekt, tedy pes sám. Pro některého psa je již pouhé zvýšení hlasu s agresivním nádechem velký trest, pro některého není z pohledu našeho, tedy že zastavíme trestem chování, které se nám nelíbí, vlastně trestem vůbec nic ? Ano opět se musíme zamyslet proč jsme použili trest. Většinou je to proto, že se neustále opakuje nějaké chování, které se nám nelíbí. Chování, které se stále opakuje je tedy dle všeho silně posilováno a my si to neuvědomujeme. Posílením, tedy odměnou pro psa opět může být cokoli. My bychom si měli uvědomit co to tedy je, abychom s tím mohli pracovat. Uveďme si nějaký příklad pro lepší pochopení. Tahání na vodítku je jedno z chování, které je pro člověka velice nepříjemné a v případě, že je pes velký, či dokonce těžší než člověk, který ho na vodítku vede, tak i v podstatě chování nebezpečné jak pro psa, tak i pro člověka. Přitom to není tak těžké psa naučit jít na prověšeném vodítku a spolupracovat s člověkem. Tedy těžké to je, pokud historie chování našeho psa je dlouhá a snaha o výcvik se střídá s posílením tahání. Co to tedy znamená. Musíme začít vychovávat a cvičit již ve štěněcím věku. Čím déle necháme psa tahat, tak tím déle nám bude trvat toto chování změnit. Možná si ani neuvědomíme, že nadšené táhnutí k objektu zájmu psa, ať je to psí kamarád, známá osoba, nebo jen zajímavý pach v trávě, je začátkem problému, který nám bude více a více vadit, jakmile bude pes stárnout a zvyšovat se jeho síla. Každé i malé táhnutí k tomu co pes chce jste svým pohybem ve směru co chce jít pes právě posílili, tedy jste toto chování odměnili tím nejlepším, co pes v žebříčku svých odměn má, a to že máte v kapse či pamlskovníku „šunku“ psa vůbec nezajímá. Čím častěji se to psovi povede tím více bude toto chování opakovat a tím více my budeme nespokojení, že vlajeme za psem. Protože nemáme čas a chuť, nebo jen nevíme jak to tedy psa naučit, tak škubneme vodítkem, (možná nám to někdo poradil) a ejhle náš pes přestal tahat. Je to sice jen na chvilku, ale už nás nebolí ruka a svaly si na chvíli odpočinou. Vůbec si neuvědomíme, že jsme se právě velice dobře odměnili. Tou velice dobrou odměnou. Tedy chvilkou kdy pes jde chvíli dobře, vodítko je prověšené a my si ulevíme namoženým svalům. No a samozřejmě jsme spokojeni vždyť to funguje a nemusím se nic učit a přemýšlet, pozorovat, analyzovat. Zde je zakopaný „pes“ Tak jak se odměňuje pes tím, že nás dotáhne, kam zrovna chce, tak my se odměňujeme za škubání vodítkem, tou vytouženou chvilkou, kdy pes netahá. Pes opakuje své chování, protože trest nikdy nenaučí nové chování, ale přeruší stávající chování. My škubneme se psem a najednou se nám vlastně nechce trávit čas přemýšlením a učením se, jak přimět psa netahat, jak ho učit, vždyť je na to potřeba tolik času, který se nám zdá vůbec nemáme. Jsme patřičně posíleni, a to nám stačí. Vždyť se nám povedlo, že netahá. Trest opravdu nenaučí nové chování jen přeruší stávající a v celém důsledku se objekt který je trestán jen učí, jak se trestu vyhnout. Někdy to opravdu může zafungovat, ale trest musí přijít vždy za jakýchkoli okolností, tedy i v trestání musíme být důslední a musíme mít možnost chování potrestat. Jak chceme potrestat psa, který neposlechne na zavolání a dál utíká kam chce. Můžete namítnou, že stejně tak nemůžete ani odměnit psa pamlskem, když je v prachu. Ale on se odměnil sám, právě tím, že mohl běžet dál.
Opět si musíme opakovat, chování, které chceme učit a nedaří se nám, pes nereaguje, nebo reaguje jinak, než bychom chtěli, tak se musíme zamyslet kde je chyba. Co děláme špatně, jak postupujeme. Zda neklademe na našeho psa příliš velké nároky. Zda postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu. Pokud se nám daří a pes s nadšením dělá to co ho učíme, tak jsme zvolili správnou strategii a pes nám rozumí, vybrali jsme správnou hodnotu odměny a postupujeme správně. Každý pes je jiný, výchova a výcvik se nedá shrnout do návodu o několika bodech…Když se stane tohle, udělejte tohle, pokud nastane situace „a“, použijte postup „C“. Tak to opravdu nefunguje.
Musíme si všímat, zda je pes schopen s námi komunikovat, zda není příliš vzrušený z věcí kolem, z blízkosti lidí a pejsků. Zde nám hraje do noty vzdálenost od objektu zájmu. Pes se uklidní a my se můžeme opět pomalu přiblížit, pokud pes reaguje správně.
Ale to nejdůležitější je čas strávený se psem. Snaha porozumět co se děje s naším čtvernožcem, jak reagovat, jak si hrát. Hry a radost posilují náš vztah a do výchovy a výcviku patří, není to jen opakování stále stejného a nucení psa dělat co chceme. Hry mohou být odměnou daleko lepší než jídlo. Ale na to všechno musíme sami přijít. Pokud je cvičení a čas se psem pro nás zátěž, či povinnost k dobrým cílům se asi nedostaneme. Pokud je náš pes našim „kamarádem“ kterému jsme určili hranice co se smí a co ne, tak bude radost společně objevovat svět. Společně trávit čas na cestách výletech i doma. Pak to má smysl mít psa. ?